Zach: Takže mi neříkej, že jsem tě nevychovával. Máš vůbec ponětí, jak hrozně mě ničí, když se mi čtrnáct dnů vůbec neozveš? Nemůžu jíst, nemůžu spát. Bože podívej, třesou se mi ruce.
Sophie: Neviděl jsi mě skoro tři roky, tehdy ti na tom zjevně tolik nezáleželo.
Zach: O čem to mluvíš?
Sophie: Když ses s tou ženskou odstěhoval do Ňu Jorku (New York).
Zach: A co to s tím má společnýho. Každej den jsme si přece telefonovali.
Sophie: To nebylo totéž.
Zach: Věděl jsem o všem, co se v tvým životě přihodilo.
Sophie: To teda nevěděl.
Zach: A byly to dva roky, ne tři.
Sophie: Dva a půl.
Zach: Holčičko, víš přece, že jsem chtěl, abys bydlela s náma.
Sophie: K tomu nikdy nedošlo.
Zach: Proto jsem od ní odešel.
Sophie: Po dvou a půl letech.
Zach: Nebyl ale jedinej den, abychom spolu nemluvili. Pořád jsem byl součástí tvýho života.
Sophie: Už o mně vůbec nic nevíš.
Zach: Proč... proč tohle pořád opakuješ? Cos mi neřekla?
Sophie: Věděls, v jaký je máma depresi. Věděls, že bejt s ní doma je pro mě hrozný. Chtěla jsem bydlet u tebe.
Zach: A já jsem to chtěl taky.
Sophie: Zjevně ne dost upřímně.
Zach: Odešel jsem od ní.
Sophie: Po dvou a půl letech.
Zach: Odešel jsem od ní, Sofý. Miloval jsem ji a kvůli tobě jsem od ní odešel. ... A kdyby změnila názor a dovolila, abys bydlela s náma, z fleku bych se k ní vrátil.
Sophie: K ženský, která k sobě odmítla vzít tvoji dceru. Jasně.
Zach: Někdy se dospělácký záležitosti prostě těžko vysvětlujou.
Sophie: Dospělácký záležitosti? To si snad děláš srandu. Běž už. Odejdi. Už tě tady nechci. ... Myslíš, že se můžeš v mým životě objevovat a zase mizet, jako bych byla nějaká zatracená železniční stanice.
Zach: Co to povídáš? To on ti vykládá takový věci? Nebo to máš od svý matky?
Sophie: Ta s tím nemá vůbec nic společnýho. Tady jde o mě.
Zach: O tebe. Máš ty vůbec ponětí, jak moc tě miluju? Co?
Sophie: Nemůžeš mě milovat. Vždyť mě ani neznáš.
Zach: Proč to v jednom kuse opakuješ? Jsem tvůj otec. Kdo tě zná líp než já?
Sophie: Třeba on.
Zach: Tak on. ... Vážně? Jo, její otec ale nejste, že ne? Pár neděl jednou tejdně, to je sotva totéž jako prvních sedm let. Ne, doktore?
Paul: Ne, není to totéž.
Zach: A co mi řeknete k tomuhle? Nebo je to spíš váš hlas, který vychází z jejich úst?
Paul: Mám už delší dobu možnost Sofý poslouchat. A v tom, co od ní slyším, je obrovská zlost a nevole. Slyším v tom ale také potřebu, abyste svůj vztah k ní obnovil a bojoval za něj.
Zach: Hele, nikdy jsem tě nepřestal milovat.
Sophie: A k čemu mi to bylo? Nebyls tady. Vybral sis ji.
Zach: Neměl jsem to tak v úmyslu. Víš, kdybych... kdybych to moh všechno vrátit...
Sophie: To nemůžeš.
Zach: Já vím, že nemůžu. Ale kdybych moh...
Sophie: Nemůžeš. ... Nic se nedá vrátit a udělat znova. Nemůžeš to nijak omluvit ani vylepšit. Nemůžeš někoho přinutit, aby ti věřil, když ti nevěří. A nemůžeš dát zpátky dohromady rodinu. Tak to prostě nefunguje. To jsou ty dospělácký záležitosti. ... Víš, že jsem se pokusila o sebevraždu?
Zach: Cože? ... Kdy?
Sophie: Neměla jsem žádnou nehodu. Vjela jsem na tom kole pod auto schválně. Už mě nebavilo bejt naživu.